Adrenalinový zážitek

Nebude to o bungee-jumpingu, horolezení ani seskoku s padákem, bude to, jak u mě bývá zvykem, o zpívání. 

Byla jsem totiž požádána o záskok za nemocnou zpěvačku v kapele, která doprovází plesy a prodloužené taneční hodiny. Zpívala jsem už leccos, ale tato zkušenost v mém portfoliu zatím chyběla. Měla jsem několik hodin na to naučit se určitý počet populárních písniček, které člověk sice tak nějak zná z doslechu, ale nemá je, až na výjimky, nacvičené.

A večer jsem se pak za doprovodu mně neznámých muzikantů snažila správně nastupovat po předehře, bez předehry i po mezihře - ještě že texty písní byly k dispozici a mohla jsem je číst, bez nich bych to samozřejmě nedala. Občas jsem zapomněla, jakou melodii má nějaký kousek pro mě ne tak známé písně, pak musela nastoupit improvizace. Hlavně že to ladilo, ne? Také se mi u jedné písničky stalo, že jsem došla na konec stránky a zjistila, že tady slova končí, ale písnička evidentně pokračuje - jak je to, hrome, dál? Teprve po chvilce jsem si všimla, že slova téhle písničky jsou - na rozdíl od jiných - rozprostřená přes dvě strany… To už ale byl skoro konec skladby… No něco jsem tam zpívala, nějak to dopadlo.

Kapela mi byla naštěstí nápomocná a tančící mládež si hudbu viditelně užívala. A já – přiznám se, že tak trochu proti svému původnímu očekávání – také, a to velice. Potěšilo mě i zjištění, že se ještě někde vedou klasické taneční a mládež se do nich hlásí. Sál byl plný párů, což mě také trochu překvapilo, protože si ze svých tanečních pamatuju velký převis počtu tancechtivých dam nad počtem pánů. No a přestože měli za sebou teprve několik tanečních lekcí, tak jim to šlo skutečně dobře, což lze jistě připsat dobrému vedení tanečních mistrů.

Tak jsem si zase procvičila umění být spokojená s nedokonalostí svých výkonů, a nesmírně jsem si ten večer, spolu
s muzikanty z kapely i tanečníky, užila. A o tom to je!