Vnitřní prostor: 
Když klid není cílem, ale důsledkem

Známe spoustu rad, jak se v emočně vypjatých chvílích máme chovat: "zastav se, nadechni se, uklidni se"... Ty bys i ráda… jenže tělo už je rozjeté po jiné koleji. Krk se svírá napětím, dech se zrychluje, do očí se možná derou slzy, hruď se stahuje... A i když víš, co bys tzv. "měla" udělat, v té chvíli to prostě nejde.

Jak si postupně vybudovat vnitřní prostor, malé místo mezi impulsem a reakcí, prostor, kde můžeš slyšet sebe sama?

Zastavit se uprostřed emoce je dovednost, která se rodí týdny a měsíce.

Proč se v emocích nedokážeme hned zastavit (a proč je to v pořádku)

Když emoce překročí určitý práh, tělo nepoužívá logiku, ale přejde na "autopilota". Biologie má jasný plán: "Udělám to, co znám. To, co jsem dělala tisíckrát předtím. Budu chránit."

A může to být:

༄  zvýšený hlas,
༄  rychlé obranné věty,
༄  uzavření se do ticha,
༄  útěk,
༄  přehnaná snaha všechno vyřešit,
༄  nebo úplné vypnutí.

Jsou to jednoduše naučené vzorce. Takže když Ti někdo řekne "v emoci se prostě zastav", je to trochu jako říkat: "Když už padáš ze schodů, tak se zastav v půlce."

A právě proto se vnitřní prostor dá trénovat před emocí, ne v ní.

Co je to vnitřní prostor

Může to znít abstraktně, ale není. Vnitřní prostor není ani stav meditace, ani klidu, ani "prázdné hlavy". Je to mikromoment mezi impulsem a reakcí. Stačíme se sotva nadechnout - a v té kraťoučké chviličce máme možnost volby, jak zareagovat. A buď ji využijeme, nebo se necháme nést na vlně emocí.

Tady bych chtěla upozornit, že naším záměrem není emoci potlačit - to by bylo úplně proti smyslu poselství, které se snažím šířit, totiž že emoce je právě třeba dát ven, aby se nám neusadily někde v těle a nedělaly tam neplechu. Ale já je nemusím dát ven způsobem, který bude někomu jinému, nebo i mně, ubližovat. Proto se v tomto měsíci zabýváme tím, jak se nenechat unést ve vypjaté chvíli, a udělat rozhodnutí nebo říct/napsat někomu slova, kterých bychom později litovali.

Ze začátku se zdá nemyslitelné se v tu chvíli od emoce odpoutat (znovu upozorňuji, že nechceme emoci potlačit - pokud v nás zůstane, tak ji ve vhodnou chvíli vhodným způsobem, třeba zpíváním nebo jinak, rozpustíme; tady a teď hledáme způsob, jak pod vlivem prvního náporu této emoce neudělat něco, co může celou situaci jen zhoršit). Ale dá se to trénovat - ne najednou, ale trpělivě po malých krůčcích.

Prostor se nevytváří v bouři. Prostor se vytváří před ní.

Snažit se změnit svou reakci ve vrcholné emoci je jako stavět přístřešek ve větrné smršti. Všechno už letí.

Vnitřní prostor můžeš začít vytvářet ve chvílích, které vypadají úplně prostě:

To jsou přesně ty momenty, kdy můžeš trénovat bdělost: všimni si v tu chvíli, jak se cítíš, hlavně v těle - je někde napětí? uvolnění? šimrání? kde přesně, ve které části těla to pozoruješ?

Tím, že si začneš všímat svého tělesného rozpoložení v různých chvílích, bude pak pro Tebe snazší si uvědomit, jak se cítíš, ve vypjatějších momentech.

Vytvoř si hlasovou kotvu

Nadechni se jakoby do bříška, a vydechuj brumendem - tj. se zavřenými ústy vydáváš zvuk "mmmm". Tento zvuk uklidňuje nervový systém, přivádí Tvou pozornost do těla a k sobě.

Když si budeš takto mručet ve chvílích, kdy se nic zvláštního neděje, spíš Tě napadne to využít i ve chvíli, kdy se potřebuješ rychle zklidnit.

Nacvič si krátkou větu

Stejně jako hlasová kotva, i krátká věta, která může v náročné chvíli rozšířit Tvůj vnitřní prostor, se dá cvičit předem. Může to být něco jako

༄   "Počkej chvilku."
༄   "Dej mi chvilku, potřebuju si to srovnat."
༄   "To si musím nejdřív promyslet."

Jak poznáš, že se něco mění

Pokrok nevypadá tak, že najednou zůstaneš v klidu, ale třeba takto:

To je skutečná změna, kterou jsi nastoupila cestu k vnitřnímu klidu.

Klid přichází, když má kam přijít. 
A vnitřní prostor je to místo, kde:

༄   slyšíš sebe,
༄   víš, co potřebuješ,
༄   Tvé "ano" znamená ano a "ne" opravdu ne,
༄   Tvé reakce vycházejí z Tebe, ne ze strachu, tlaku nebo únavy.

A tohle místo si můžeš budovat každý den.

Nechceme se zbavit emocí

Nikdo, ani ten sebeduchovnější guru, není bez emocí. Rozdíl je jen v tom, jestli si emoce všimneme, necháme ji projít tělem a odplynout, nebo se jí necháme vláčet. Můžu být v emoci, můžu si ji dokonce užívat, ale když se dokážu k sobě rychle vrátit a nenechat emoci, aby ovlivnila moje konání, žije se mi mnohem lehčeji.

Každý malý krok, každé jemné zpomalení, každé "mmm" je cihličkou, ze které si stavíš svůj vnitřní prostor. Prostor, do kterého můžeš pozvat klid.

༄༄༄

Každodenní malé kroky jsou nejúčinnější. když na ně uprostřed běžného dne nezapomínáme. 
Uvítáš průvodce s konkrétními aktivitami, který Tě krok za krokem povede k maximálnímu užitku? Můžeš si stáhnout pracovní list:

Zde se můžeš ptát nebo psát své myšlenky k tématu (nickname = přezdívka; pokud chceš, abych věděla, kdo jsi, napiš prosím své jméno a alespoň první písmeno z příjmení; e-mail zadávat nemusíš; reply = odpovědět - sem píšeš):