Moje cesta k sebedůvěře ve zpěvu

    • Od dětství mě to ke zpěvu přitahovalo; bohužel poměrně záhy jsem "získala" blok, který mi začal ve svobodném projevu bránit, a postupem času nabyl úctyhodných rozměrů...

    • Začalo to v předškolním věku, kdy moji rodiče opakovaně dávali k dobrému, že jsem jako malinká "zpívala jako opilý námořník". Nemysleli to zle, chtěli pobavit, ale můj překlad tehdy zněl: Námořník má hrubý hlas a opilost je hnus – moje zpívání bylo ODPUDIVÉ.

    • No ale tak jsem si říkala, co bylo, bylo, teď už je to snad lepší. Asi ve druhé třídě byl při hudební škole založen pěvecký sbor, do kterého jsem se přihlásila, protože mě zpívání prostě lákalo.
      Moji hudebním sluchem obdaření rodiče tento sboreček jednou slyšeli, a od doby říkali (i jiným lidem), že chodím "na krákání", případně že chodím "krákat". Nevím, jak to slovo vnímáte vy, ale pro mě to znamenalo, že moje zpívání je OŠKLIVÉ A K NIČEMU.

    • Potom jsem tam buď přestala chodit, nebo se sbor rozpadl, a po čase přišel do naší školy tehdejší sbormistr prestižního sboru Bambini di Praga, a po předzpívání všemi dětmi ze třídy si vybral mě a ještě dva další spolužáky, abychom se do sboru zapsali. Pro mě to byla velká pocta, trochu mi to zvedlo sebevědomí, na chvilku. V tom sboru vládla přísná hierarchie, měl spoustu různých podčástí a bylo třeba "vyšplhat po žebříku" postupně až do koncertní skupiny, pokud jste chtěli vystupovat a třeba i jezdit na zájezdy. Někdo udělal skok přes několik oddělení, jsem si je pěkně prošla postupně, ale do koncertní skupiny jsem se neprobojovala ani po šesti letech ve sboru. Nezpívala jsem totiž dostatečně zvučně (nekompromisní a soutěživé ovzduší na zkouškách mě tak stresovalo, že jsem byla úplně stažená), takže podle slov sbormistrů jsem "sboru nic nedávala" a žádali mě, "abych udělala něco s tím hlasem". V patnácti letech jsem usoudila, že už to nedám, a přestala tam chodit. S přesvědčením, že NEMÁM HLAS.

    • Na vysoké škole jsme měli předmět Hlasová výchova, a můj učitel se dvěma dalšími studentkami pozval do Vysokoškolského sboru UK, kam jsem byla přijata a moje touha zpívat se zase vrátila spolu s nadějí, že přece jen nakonec snad nejsem tak marná. Proto jsem si později našla učitelku zpěvu (pěvkyni ND), která mi konečně potvrdila, že hlas mám, a velký. Jenže happyend se zase nekonal. Jak už jsem si za ta léta vypěstovala slušný blok, nedokázala jsem se uvolnit, takže moje dechová opora nemohla pořádně fungovat a jsem nedokázala držet dlouhé tóny ani jít plným hlasem do výšek. Moje učitelka mě roky úpěnlivě prosila: "Pusť ten hlas!", ale mně to prostě nešlo. Byla jsem z toho zoufalá a znovu jsem nabyla dojmu, že NA ZPĚV NEMÁM.

    • Pak jsem se ale dostala k prvním osobnostně-rozvojovým seminářům, začala pracovat na své psychice, a po létech nakonec objevila Complete Vocal Technique, což je metoda, která pomůže zpívat úplně každému. A to byl můj HAPPY NOVÝ ZAČÁTEK!

    • V gospelovém sboru, do kterého jsem chodila, jsem se začala "otrkávat" občasným sólem a později si založila swingovou kapelu, se kterou zpívám dodnes. A teď si pomalu, ale jistě začínám plnit i svoje dávné touhy zazpívat si i klasiku a také duchovní šanson, ke kterému jsem dospěla nedávno.
    • No a s tibetskými mísami si užívám zpívání bez jakýchkoli omezení a pravidel, intuitivně a absolutně svobodně.

Jak vidíte, nikdy není příliš pozdě začít zpívat. Zpěv je dar, který byl dán nám všem bez rozdílu!

Zpívejte si pro své zdraví i potěšení bez ohledu na to, jak moc vám to jde nebo nejde.
A pokud tak nějak nevíte, jak do toho, jsem tu, abych vám pomohla.