Zážitek ze zpívání v přírodě

Letní hlasový úterek proběhl v kouzelné zátočině řeky Úslavy. Jedna z účastnic mi pak napsala nádherný e-mail, kde popsala svůj prožitek z našeho tvoření:

"Stojím tu proti skále, která se jeví jako velmi pevná, stabilní a nezničitelná. Já malá holčička, zcela bezbranná a ustrašená. Hledám svůj hlas, který jsem rozdala druhým a pro sebe nenechala ani hlásku. Dítě, které vystoupilo z místa bezpečí, z prostoru své vnitřní síly. Otevřelo brány, aby mohlo dát světu to, co se v něm nacházelo. Rozdávalo tak dlouho, až se zcela rozdalo. 

Nyní tu stojí ve své mrtvé tichosti. Je a jako by ani nebylo. Život plyne dál jako řeka a zároveň stojí ve své spanilé nehybnosti, jako pevná skála. Brány prostoru se uzavřely, aby v nastoleném tichu bylo objeveno to, co je jeho součástí. Jak podivné, tolik darů během života rozdala a přesto z nich neubylo. Dar slova, barev i tónů, zůstal zcela nedotčen. 

Prostor je zdrojem všeho, zdrojem, který není možné vyčerpat. Vyčerpat lze pouze tělo, když odebírá energii z vlastních, omezených zásob. Jen bláhové děvčátko mohlo věřit, že její síly nikdy neubyde. Z děvčátka žena, s příznaky prošlých časů, stojící na břehu řeky, poznává svůj skutečný, nevyčerpatelný zdroj radosti. Tam, za bránicí, bránící samu sebe od nájezdů nevědomého světa, tam její domov, její prostor bezpečí, lásky, klidu a moudrosti. Prostor nevyčerpatelného zdroje samotné prasíly. 

Je třeba se vyvázat, osvobodit z myšlenek pomíjivosti, a přijmout proměnlivou nekonečnost. Hluboký nádech do místa brány, která se nádechem uzavírá a zároveň otevírá, aby mohla projevit své skutečné já pomocí pevného a zároveň plynoucího hlasu.

Znala jsem prožitek bezpodmínečné lásky, radosti, ticha, moudrosti i důvěrně známé zdi vlastního vězení v mysli. Tys mi pomohla sestoupit z mysli k bráně a já si prožila pocit skutečné svobody. Na malou chvíli jsem vnější žila z vnitřního a vnitřní se spojilo s vnějším. Prožitek jediného, svobodného, na ničem nezávislého celku byl jen ochutnávkou, která mne vystrčila z mrtvé tichosti.

Vím, že setrvačnost zažitého programu bude ještě nějaký čas působit, ale stačí se nedechnout do bránice. Nádech své vnitřní síly, o kterou se mohu kdykoli opřít a vydat svůj hlas. Hlas svobody, lásky a radosti. Vše, co vychází ze zdroje samotné existence, z podstaty veškerého bytí, je jeho součástí a nese všechny její prvky. Tak i jediné slovo je 
vyjádřením všeho. Využívám tedy daru slova, abych všechna vložila do jediného.  DĚKUJI. Jitka Šolínová"