Přijmout, že někdo to má jinak

"Pošlu ti to na Vocap." (Případně Whatsapp,pokud je dotyčný zběhlejší v angličtině)
"To nepůjde, protože ho nemám."
"Jak jako nemáš?!"😳

Vždycky mě překvapí, jak moc tahle věta lidi rozhodí. Většinou následuje velké udivení a většinou konstatování "Já to ale jinak poslat neumím". Někdy nás to nezastaví a najdeme jinou cestu. Jindy se videa, fotek nebo souboru prostě vzdám.

Často přijde i přesvědčování, že jsem "mimo" a měla bych to přehodnotit. Dokonce mám někdy pocit, jako by moje rozhodnutí Whatsapp nemít považovali za jistou neohleduplnost vůči ostatním...

Jenže… já jsem v pohodě s tím, že WhatsApp nemám. Dokonce víc v pohodě, než kdybych ho měla. Mám míň notifikací. Nepotřebuju být pořád k zastižení. Komunikuje se mnou ten, kdo o to opravdu stojí, ne jen proto, že jsem taky na Whatsappu.
Nemusím se zabývat pochybnostmi o bezpečnosti svých údajů (pokud jde o tuto aplikaci).

Rozhodně nevolám po jejím bojkotu, jen malé zamyšlení:
Co všechno považujeme za samozřejmost? Je rozhodnutí nedělat něco, co dělají skoro všichni, známkou zaostalosti? Umíme přijmout, že někdo má jiné priority, a tak to dělá jinak a je to také v pořádku? Po těchto zkušenostech tomu teď sama u sebe budu dávat více pozornosti.