O vycházení

Když jsem dnes odcházela z místní pošty, zrak mi padl na rohožku s nápisem WELCOME. Jenže byla tím nápisem ke mně, tzn. že vítá toho, kdo odchází. 

Nejdřív se ve mně na okamžik vzbouřil ten kritik, co ví, jak to má správně být, ale hned nato mě napadlo, že to je vlastně krásné, že mě vítá celý svět, do kterého právě v(y)cházím. 

A pak mi to ještě připomnělo kreslený vtip, kde rodinka chce odejít z obchodu, a otec si všimne cedulky "Zavřeno" (která je otočená dovnitř obchodu, aby nebyla viditelná zvenku, když mají otevřeno), a vyděšeně zvolá: "Jsme v pasti. Zavřeli ulici!"

Jasně, v tom vtipu je to dotažené do absurdna, ale tak si tak říkám, že se někdy možná příliš spoléháme na to, co je psáno, a bez většího přemýšlení následujeme pokyny, které třeba vůbec nebyly míněny tak, jak jsme si je vyložili, nebo nebyly pro nás... Anebo  nemusí být psány, ale mohli jsme je slýchat od tzv. autorit v dětství, a často je bez dalšího přezkoumání následujeme dodnes. 

Myslím, že stojí za zkoušku si některé ty pokyny (třeba vnitřního kritika, který nám pořád diktuje, co máme a naopak nemáme dělat) vzít na paškál a prozkoumat, jestli jsou nám i dnes užitečné. Zkoumat můžeme i za pomoci intuitivního zpěvu - už jste to vyzkoušeli?