en-A co dospělí, mají si kde hrát?

02/01/2024

Jedním z podstatných rysů mého dřívějšího života byla určitá vážnost, s jakou jsem brala své pozemské snažení. Byla jsem sice vždycky hravá v tom smyslu, že mě bavily různé přemýšlecí stolní hry, jezdila jsem na akce, kde se ve skupině podobných nadšenců hrály všelijaké hry v přírodě (Prázdninová škola Lipnice, hnutí Brontosaurus), ráda jsem řešila různé hlavolamy... Sama jsem organizovala různé příležitosti pro druhé, aby si mohli hrát (pro děti ve škole při výuce, na výletech i táborech, víkendové hry pro skupinu mých přátel), ovšem přípravu těchto hravých aktivit jsem brala velice seriózně - nesmírně mi záleželo na tom, aby účastníci byli spokojeni, abych pak mohla (na chviličku) být spokojená i já sama se sebou. Potíž byla v tom, že jsem oddělovala hru od práce, hru od "skutečného" snažení (třeba i ve zpěvu). 

Všechno se zázračně přenastavilo, když jsem si pořídila tibetské mísy. Bylo to pro mě něco tak neobvyklého a neprobádaného, že jsem nejen začala na ně hrát, ale také prozkoumávat, zkoušet, experimentovat - prostě hrát si s nimi. A v jedné takové chvíli jsem pocítila takové vzrušení z objevování, takovou radost prostě jen z toho, co právě dělám, že mi to až vehnalo slzy do očí:  já si hraju jako dítě!
Dítě ve své spontánnosti, bez omezení, bez pravidel, bez konkrétního cíle, bez potřeby výkonu - bože, kdy jsem se naposledy takhle cítila? Prostě si hraju, zkoumám, a neskonale si to užívám!

Od té chvíle, co jsem si tohle uvědomění prožila, si hraju mnohem častěji - při běžných činnostech, i při tvoření pro vás. Jeden z nejnovějších výsledků najdete pod názvem "Hravost - radost" v sekci Opečovávací nahrávky. Ať vám slouží!